Zamyšlení nad vyrozuměním státního zastupitelství ze dne 21.9.2010

Čtyřstánkový dokument státní zástupkyně JUDr. Šárky Bobákové, ve kterém sděluje, že odkládá záležitost „prodeje“ Edelmannova paláce, je bezesporu zajímavý . Srovnáme- li ho s předchozím oznámením o zamítnutí věci od Mgr. Ratiborského, je svým rozsahem monumentální. Mgr. Rariborskému stačila jediná jen mírně rozvitá věta. JUDr. Šárka Bobáková napsala vět dvanáct. A to vět docela košatých.

Již první věta obsahuje 365 slov a snaží se shrnout obsah podnětů na „prodej“ paláce. Druhá věta je kratší a pouze ve sto pěti slovech uvádí, co bylo přezkoumáváno. Za ní následuje třetí mohutná věta s 451 slovy. Nejde ale jen o počet slov, jde o obsah. A ten je zajímavý. Vzhledem ke komplikované stavbě třetí věty jsem si pro svoji vlastní lepší orientaci udělal následující výpis informací, přičemž doufám, že jsem podstatu nijak nezkomolil.

• Dne 3.4.2009 začala policie vyšetřovat.
• Po půl roce, to je od října 2009, začal okresní státní zástupce OSZ v Olomouci nad rámec svých povinností sepisovat záznamy o stavu řízení.
• Státní zástupce došel k závěru, že podezření by mohlo padnout i na jinou osobu a pomohl policii zajistit dokumentaci ke směně pozemku.
• Byl vypracován nezávislý znalecký posudek a ocenění předmětných nemovitostí. Na jeho základě státní zastupitelství rozhodlo zahájit trestní řízení pro podezření znalkyně, která na počátku vypracovala cenový odhad pro zastupitelstvo Olomouce.
• Do činnosti policejního orgánu pověřeném vyšetřováním někdo opakovaně nepřípustně zasahoval, proto mu byl případ odňat a věc byla předána Útvaru odhalování korupce.
• Útvar odhalování korupce a finanční kriminality se zejména snažil prověřit možnost korupčního jednání vybraných aktérů kauzy.

Čtvrtá relativně krátká věta o 74 slovech odkazuje na usnesení policejního orgánu ze dne 14.6.2010, ve kterém je údajně odůvodněno, proč bylo podezření z předmětných trestných činů rozptýleno. Bližší vysvětlení vysvětlující toto rozptýlení je patrně obsahem páté věty.

V páté větě jsou ale uvedeny jen informace z toho, co někteří zastupitelé říkají, aby obhájili své hlasování. Tyto informace byly uvedeny jak v tisku, tak i na těchto stránkách. Jak se zdá, důležitou oporou pro hlasování bylo, že ministerstvo financí i ministerstvo kultury deklarovaly veřejný zájem státu na majetkoprávní přípravě stanoviště SEFO, a že po právní stránce byl celý proces ministerstvem kultury připraven jako nejmenší zlo. Vědomí „veřejného zájmu“ tak údajně mnohé ovlivnilo při hlasování, a proto se rozhodli volit zlo (menší). Ve stejné větě ale státní zástupkyně píše, že nemůže jít o obchodněprávní vztah, neboť to vylučuje znění paragrafu 261 obch. zák. Paragraf 261 obsahuje informaci, že obchodněprávní vztahy se týkají smluv mezi „samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb“. Jinak řečeno státní zástupkyně jen potvrzuje známý fakt, že se o „veřejný zájem státu“ nejednalo a zastupitelé se proto nemohli na veřejný zájem dovolávat. Další argument, který státní zástupkyni zcela získává je, že hlasováním nedošlo k neoprávněnému prospěchu, protože k tomu dojde, až když bude poskytnuta dotace na projekt SEFO a snad také proto, že nabyvatel musí nadále dodržet výšku stavby Edelmannova paláce. Nebo se snad státní zástupkyně domnívá, že pan Barnet nezíská neoprávněný prospěch, když dostane Edelmannův palác za cenu, která je nižší než cena tržní? Proč neargumentuje cenou, kterou stanovil nezávislý odhadce, ale potvrzuje oprávněnost ceny znalkyně, kterou policie vyšetřuje patrně pro podezření ze špatného stanovení ceny?

V krátké šesté větě tak v logice své interpretace státní zástupkyně shrnuje, že zastupitelé se ani úmyslně , ani z nedbalosti nedopustili předmětných trestných činů. V osmé větě argumentuje, paragrafem 158 odst. 1 tr. řádu, že pro státního zástupce není zakotvena povinnost činit nezbytná opatření k předcházení trestné činnosti. Síla logiky státní zástupkyně je děsivá, prosím čtenáře, který dočetl až sem, aby si přečetl znění příslušného odstavce, který popisuje povinnosti policejního orgánu při vyšetřování. Jestliže policejní orgán neplní svoji povinnost a „nečiní nezbytná opatření k předcházení trestné činnosti“, pak je snad povinností dozorujícího orgánu mu nařídit, aby svoji povinnost plnil.

Za zmínku stojí ještě jedenáctá věta, kterou státní zástupkyně uvozuje slůvkem „pokud“. Ve 111 slovech zde rozvíjí svoji úvahu o autorovi žaloby a dochází k závěru, že pokud je pravda všechno co napsala, tak autor zneužil orgánů činných v trestním řízení. Čtrnáctiměsíční vyšetřování policie se tak mění ve frašku, jak tomu bylo za dozoru státních zástupců již mnohokrát.

Po opakovaném přečtení vyrozumění se nemohu ubránit vkrádající se myšlence, jestli nemá nakonec pravdu senátor a bývalý místopředseda vlády pan Čunek, když říká : „Jsou tady skupiny policistů a státních zástupců, kteří dokáží pracovat na zakázku“.